Kronika legend
V rozlehlém posvátném háji pobliž přímořské pevnosti Din Guarie pomalu končil druidský obřad. Spěchali, neboť od moře vanul mocný vichr a vzduch voněl příslibem silné bouře. Ve chvíli, kdy z mnoha úst doznívaly poslední slova modlidby k Cernunnosovi, bohu přírody, zaslechli zúčastnění zvuk kopyt a mezi duby se zjevil jezdec. Zavládlo pobouření. Posvátné místo nesměl žádný cizinec rušit. Jezdec se pomalu sesunul z koňského hřbetu a padl na kolena. Bylo vidět, že je na konci sil. Faolan, jenž místní druidy vedl, se zamračil, sevřel prsty na jílci srpu a rozvážně se vydal k cizinci.
Kousek od něj se překvapeně zastavil, neb podle oblečení a výbavy seznal, že muž je jedním z nich.
"Kdo jsi?" zeptal se Faolan cizince."Proč si nás vyrušil?"
Muž znaveně vzhlédl a řekl: " Cairbre. Jmenuji se Cairbre." Pak zvedl ruku a ukázal před sebe. "Já … musím s nimi mluvit."
Faolan se otočil, aby se podíval kam muž ukazuje. Neochvějně mířila do středu kamenného kruhu, hlavní svatyně jejich háje.
" S kým?" zeptal se starší druid.
" S Bohy." zašeptal Cairbre."Volají mě sem. Slyšim jejich šepot, nedovolí mi spočinout. Stále jen opakují – Din Guarie! Blíží se bouře! Spěchej!"
Faolan se na mladšího muže pozorněji zadíval. Propadlé tváře, bledá pokožka, vytřeštěné oči. "Ten muž je na samotné hraně šílenství" pomyslel si. "A možná už i za ní". Pomalu si promnul vous, aby získal čas se rozmyslet a pak se rozhodl. "Machare! Aileane! Pojďte sem!" řekl nahlas a ukázal přitom na dva nejbližši druidy. "Vezměte tady našeho cizince k nám do osady a postarejte se, ať si odpočine. Ráno si promluvíme znovu."
"NE" zakřičel Cairbre. " Musím s nimi mluvit. Už téměř není čas!" Pokusil se vytrhnout svému doprovodu, ale přidělení druidi plnily svůj úkol dobře. Cairbre byl vlečen pryč z mýtiny a sklesle sledoval, jak se pomalu vzdaluje od svého cíle. V zoufalství proto začal, tichým šepotem, pronášet modlitbu: " Sláva Cernunnovi, Paroháči z lesů. Přijď k nám, pane, voláme tě!
" Klap, klap, klap" Podruhé téhož dne narušil posvátnou mýtinu zvuk kopyt. Z lesa vyšel majestátní jelen a dlouze se zadíval na zaskočené druidy. Pak pohodil hlavou a pomalu odkráčel do středu kameného kruhu. Tam zvedl hlavu k nebesům a mocně zatroubil. Hlavu nechal zvedlou, krk odhalen. Bez známky strachu čekal. Faolan a ostatní druidy třeštily oči na tu scénu. " Pusťte ho. Okamžitě ho přiveďte sem." Druidi pomohli znavenému Cairbremu dokráčet až za svým starším. Faolan nabídl mladíkovi svoji ruku a řekl: " Omlouvám se Cairbre, nyní vidím, žes byl skutečně povolán. Pojď, pomohu ti splnit tvůj úkol". Cairbre jen souhlasně pokývnul hlavou a přijal nabízené rámě. Společně pak muži vešli do kruhu. Cairbre klesl na kolena, naproti mohutnému jelenovi. Ten krátce sklonil hlavu, aby si muže prohlédl a pak hned zase odhalil krk. Cairbremu to připadalo jako sen. Oči se mu klížily, zvuky přicházeli jakoby z velké dálky. Sborový zpěv bratrů se mu slil do vzdálené melodie. V posledních okamžicích vědomí ještě viděl Faolana, jak hladí zvíře po hlavě, pak jeho ruka, v níž třímal srp, prudce švihla. Proud teplé krve, dopadací na jeho hlavu, už vůbec nevnímal.
Cairbre tiskl víčka pevně sevřená a podvědomě cítil, že už se nenachází na mýtině mezi druidy. Sám ale nebyl. Něco, nebo někdo, tu s ním byl. Pootevřel oči. Viděl jen mlhu. Hustou, bílešedou mlhu, jejíž chuchvalce se volně přelévali a výřily. Začal se kolem sebe rozhlížet, ale mlha byla všude.
"Konečně" zaburácel prostorem hlas. Cairbre si nebyl jistý, z kama zvuk přišel a začal se rozhlížet. V jeden okamžik se mu zdálo, že vidí obrys postavy. Obrovské postavy s rohy na hlavě. Vzápětí se obrys rozplynul v mlze. "Kde to jsem?" šeptal si pro sebe. "Zemřel jsem?" "Téměř!" ozval se znovu hlas. "Jsi na místě, kde s tebou můžeme mluvit. Varovat tě! Přicházejí!" Poslední slovo hlas zlostně zavrčel. "Kdo?" zeptal se Cairbre roztřeseným hlasem. " Bytosti z úsvitu věků, stejně mocní jako my. Našli způsob jak rozšiřovat svoji říši. Vysílají své věrné do všech koutů světa a následují je. Jsou to dobyvatelé" mlha před Cairbrem se pohla a vytvořila stínovou postavu mocného válečníka s jednou rukou třímající meč " jsou mocní" mlha zvýřila a změnila se do podoby urostlého muže s kladivem a něco, co mohli být snad jedině blesky, jenž se míhaly všude kolem něj, " a nemilosrdní" Mlha naposled zavířila a potemněla. Z té temnoty na mladého druida shlížela tvrdá a přísná tvář s jediným okem, v rukách třímal muž ohromné kopí. Kopí se nečekaně pohnulo a jeho ostří namířilo na Cairbeho. Ten vyděšen uskočil dozadu, ale mlžná postava se rozplynula. "Během věků" pokračoval hlas "jsme před nimi byly chráněni mořem a unikali jejich dosahu. Až dodnes! Konečně našli způsob jak dosáhnout našich břehů. Společnými silami stvořili bouři, nebývale silnou, a tu poslali proti nám. A s ní přichází oni i jejich věrní. Přichází válka. Pro nás i pro vás. Teď jdi mladý druide. Pamatuj, co jsem ti řekl. Varuj ostatní. Udržte pevnost! Zatlačte nepřátele zpátky do moře. Bez nich tu jejích Bohové nemohou zůstat.
To bylo poslední co Cairbre slyšel, než ho celého obklopila mlha a on opět ztratil vědomí.
Dva havrani letěli na křídlech bouře a hnali se směrem k pevnině. Přeletěli nad ztemělou rybářskou vesnicí, která čekala na nápor rozběsněného živlu. Havrani pokračovali dál. Viděli velkou kamennou pevnost, do které se právě zakusoval ledový vichr. Zakroužili nad ní. Sledovali stráže, schoulené u ohňů, které neodvratně uhasí přicházející déšť. Sledovali jezdce, jenž se k pevnosti hnal z nedalekého dubového háje. A cítili moc, která v tom lese dřímala. Prudce mávli křídly, otočili se a hnali se zpět do bouře. Prodrali se vichrem, z křídel setřásali ledové kapky. Blesky jim ozařovali cestu. A pak, v samotném srdci bouře, z hrdla vydali nejsilnější zakrákání a zmizeli v temnotě mračen. A dole pod nimi, na palubě lodi zmítané ve vlnách, přiložil jeden muž k ústům roh a mocně zadul, jako poděkování průvodcům. Pochopil jejich vzkaz. Země je nadohled.
2023 - Šepot menhirů
Nízko položené mraky proťal křik a hned za ním i uhlově černé tělo. Veliký havran se nechal unášet poryvem větru a shlížel na zemi pod sebou. Viděl pole, viděl města a viděl mocné hrady a pevnosti, jež střežily mír v království anglickém. To, za vlády krále Uthera Pendragona, zažívalo nebývalý blahobyt a rozmach.
Na severu zahlédl zvířený prach. Mocně mávl křídly a slétl níž, aby se přiblížil. Těch několik málo slunečních paprsků se odráželo od štítů a zbroje pochodující armády. V samotném čele se třepotali dva zelení draci ve zlatém poli, královský praporec samotného Uthera.
Havran nevěděl nic o cílu jejich cesty.
Netušil, že Merlina celé měsíce budí ze spánku prorocké sny, v nichž slyší píseň prastarých menhirů, jež touží být nalezeny a přemístěny.
Netušil, jak dlouhé a tvrdé vyjednávání podstoupil Uther s irským králem, ve snaze vyhnout se válce. Jak velké kompenzace a ústupky musel král slíbit, aby mohl do Irska bezpečně vstoupit a menhiry odvést s sebou do Anglie.
Netušil nic o zárukách, jež byly Utherovi přislíbeny, že žadný Ir z rozkazu krále nepozvedne meč proti Utherovi a jeho vojsku.
Havran ještě chvíli spočinul pohledem na vyrovnaných řádách pochodující armády, než se opět opřel do křídel a vyrazil na východ k moři. Z hrdla se vydral mocný výkřik, snad rozloučení, snad požehnání pro vojsko, jež právě opouštěl.
Vítr mu pomohl, nesl ho rychle a netrvalo dlouho, než v nose ucítíl slanou vůni moře. Přidal, něco ho hnalo vpřed, nějaká touha ho nutila dosáhnout moře co nejdřív. Čekal majestátní vlny, jež s brutální silou bičují pobřeží ostrova. Moře dnes ale bylo relativně klidné. V dálce, na hraně obzoru skryté pohledům z pobřeží, však spatřil množství nezvyklých tvarů. Zvědavost jej přemohla a tak se přiblížil. Zrak mu padl na flotilu galér a nesčetné řady vesel, jež se v pravidelném rytmu zakusovaly do hladiny. Na stožárech se chvěl bílý hřebec v rudém poli, symbol vládce Kentu, saského krále Octy.
Havran nevěděl nic o cílu jejich cesty.
Netušil nic o nenávisti Octy, kterou choval k Utherovi, za dávné ponížení jeho otce, slavného Hengista.
Netušil, že Octa léta uplácel, vyhrožoval, intrikoval a spřádal plány jak Uthera vytáhnout z jeho dobře opevněného království.
Netušil, že proradný král Irska, za truhlice plné zlata, prozradil Octovi cíl Utherovy výpravy.
Havran se zahleděl na sever do míst, kam mířily obě vojska, která dnes viděl. A tam, ještě daleko na severu, a snad jen koutkem oka, zahlédl temný mrak, příslib bouře, která se neodvratně hnala k ostrovu a nesla s sebou zkázu, jakou ostrov roky nezažil. Havran na nic nečekal a s prudkým výkřikem se otočil a zamířil k jihu, daleko od té blížící se temnoty.
V srdci anglického království, v malém pokoji uvnitř majestátního hradu, otevřel potem zbrocený stařec horečnaté oči. "Bohové," vydechl Merlin: "Míří přímo do pasti."
2022 - Bitva o trůn
Uther stál na skále, pobliž svého velitelského stanoviště a shlížel na odhodlanou armádu. Jeho armádu. "Již brzy", pomyslel si Uther, "si pro tebe příjdu, Vortigerne". Koutky úst se zacukaly náznakem úsměvu, ale jeho oči zůstaly soustředěné, jak sledovaly prvních pět vyplouvajících lodí jeho předvoje. Z náhlého popudu vytrhl meč z pochvy a vzdal hold odjíždějícím vojákům. Z pláže pod ním se ozvalo temné hučení, nejdřív slabé, ale rychle nabírající na intenzitě. To si zbytek Utherových mužů všiml svého krále a začali bušit do svých štítů a provolávat svým druhům slávu.
Po letech v exilu v Bretani se konečně vrací domů.
Když se lodě dostatečně vzdálily, odešel Uther do svého stanu ke konečné poradě.
"Tewdrigu, hlášení", řekl Uther.
"Lodě jsou téměř naloženy, můj pane", hlásíl Tewdrig. " Budeme připravení vyplout s rozbřeskem, přesně podle plánu".
"Nějaké zprávy od spojenců?", zeptal se Uther.
"Prozatím nic, pane", řekl Tewdrig.
"Sakra", ulevil si Uther a zachmuřeně pokračoval "Něco se muselo stát, nedostali jsme žádnou zprávu už déle než měsíc."
Utherovi v Anglii zůstalo po vraždě jeho bratra dost přátel a spojenců a jejich počet se za roky pod Vortigernovou vládou ještě rozrostl, neb ten se ukázal jako slabý a neschopný vládce. Diky jejich informacím a zdrojům mohl Uther sledovat nalády lidu v Anglii a nakonec si byl pratický jistý, že v Anglii není síla, která by se pokusila bránit cestě pravého krále za trůnem, až se vylodí u břehů.
Náhle se ve stanu objevila postava Utherova osobního strážce.
"Pane" ,řekl "mám tu někoho, kdo tvrdí, že nese zprávu od vévody Gorloise".
"Pusť ho hned dál" rozkázal Uther.
Do stanu vešel hubený chlapec ve špinavém, rozthaném oblečení. Ihned padl na kolena a podával Utherovy zapečetěný dopis. "Můj pane" řekl slabým hlasem chlapec, "nesu důležité zprávy od vévody Gorloise. Jsem na cestě už téměř měsíc, protože obvyklé způsoby posílání zpráv byly prozrazeny". Uther s vážnou tváří převzal dopis a rozlomil pečeť. Na chvíly bylo v místnosti naprosté ticho, muži jen sledovaly královy oči přejíždějící po pergamenu. Ale čím víc toho Uther přečetl, tím zachmuřenější se zdál a po dočtení konce celý zbrunátněl a vybuchl hněvem. " Ta bezbožná, zbabělá krysa" zařval Uther a praštil pěstí do stolu.
Tewdrig se mírně naklonil, aby zahlédl konec dopisu. To co spatřil ho naplnilo stejným hněvem jako Uthera. Stálo tam: Přijíždějí sem Sasové ...
Letošní bitva nás přenese do dávných časů, do rozbouřené Anglie léta před dobou Krále Artuše.
Do doby, kdy se Anglický trůn chvěje pod uchvatitelem Vortigernem, jenž nemajíc jinou možnost, povolá k sobě do služby z daleké germanie zuřivé saské válečníky vedené Hengisem. V ústrety jim z exilu v Bretaňi připlouvá Uther Pendragon s armádou věrných britů, toužící pomstít smrt bratra a získat zpět trůn, jenž mu právem náleží.
Epilog
Bitva je dobojována a den plný prolévání krve končí. Na březích Menevie, na samé hranici Anglického království, bylo saské vojsko rozdrceno a rozehnáno. Uther, spolu se slavícími brity zanechaly na hranicích silnou posádku a vrátil se zpět na svůj hrad aby započal obnovu svého království.
Hengist přežil a se zbytkem svých lidí odtáhl na území, které mu daroval Vortigern a založil zde království Kent. Časem se k němu připojilo mnoho sasů, vyhnaných Utherem z Anglického královstvi. Přes touhu po pomstě, po porážce u Menevie neměl dlouho Hengist dost sil, aby si dovolil vytáhnout proti Utherovi.
2021 - Bitva o Camlann
Sichravý vítr pomalu nabíral na síle a proháněl se prastarými zdmi Kamelotu. Na cimbuří stála osamělá postava a upírala oči do dálky. Temnota prozatím pevně svírala hrad i jeho obyvatele ve své moci, avšak rozbřesk byl nedaleko. Artuš trpělivě čekal na první ranní paprsky, se kterými hrad ožije a v nitru citíl, že doba míru nenávratně končí. Když úsvit konečně započal, Artuš svrašil obočí a s neblahou předtuchou sledoval černé mračna na samé hranici viditelnosti.
"Jak symbolické" ozval se za králem hlas. "Skutečně se na tuto zem žene bouře". Artuš se pousmál. Jen jeden člověk se dokázal neslyšně dostat až do jeho blízkosti. " Takže to začíná, Merline?" zeptal se Artuš. "Nikdy to neskončilo, králi. Je to téměř rok, co Mordred bušil do samotných zdí tohoto hradu." řekl Merlin. " Jen před pár dny jsem vycitíl Morganinu moc. A dnes přišly zprávy z hraničních tvrzí. Byly pod útokem. Není pochyb, že Morgana a Mordred jsou zpět." " Měli jsme tehdy štěstí, že Mordred netušil, jak málo ho dělilo od proražení hradeb." řekl s hořkým úsměvem Artuš. "Osud nám dal rok" řekl Artuš s pohledem upřeným pod sebe, na nádvoří, kde se se již shromáždili zbrojnoši k nástupu a čekali, až začne trénink. "Snad jsme jej využili, jak nejlépe to šlo. Kolik zbývá času, Merline?" otázal se Artuš. Merlinův pohled zabloudil k bráně, skrz kterou přicházelo několik dalších dobrovolníků, toužících se přidat k armádě svého krále. "Tihle budou poslední, Artuši" řekl Merlin. " Jak jsem již řekl, Morganina moc již buší do mých ochran, hraniční pevnosti hoří a osady budou brzy drancovány. Válka již začala."
Epilog
Prach se pomalu usazuje a bojištěm procházejí přeživší. Na břehu říčky sedí král, smrtelně zraněň, avšak neporažen, v klíně mu spočívá hlava svého syna, pro nějž truchlí. Tiché zvuky vesel linou se z mlhy a pro Artuše příjíždí veslice. Jeho rytíři mu pomáhají nasednout a vzdávají mu tichý hold, když jej mocní našeho světa odvážejí do Avalonu. Slunce vychází nad obzor a svou září zalije jindy pochmurnou Anglii. Rytíři sedlají své oře a nesou zprávu do každé osady, vesnice či města – Artuš zvítězil, doba strachu a války skončila, nastavá čas míru,spravedlnosti a sjednocení.<br>
2020 - Zrušeno
Z důvodů vládních nařízení se bitva ruší
2019 - Znovu dobití Avalonu
